Vážený pane Dvořáku,
jste autorem posledního českého překladu Puškinova Evžena Oněgina.
Co stálo za Vaším rozhodnutím poskytnout čtenářům novou verzi již několikrát přeloženého díla tohoto ruského klasika? V čem je Vaše verze jiná?

O tom, že udělám nový překlad Oněgina, jsem vlastně nerozhodl já. Byla to výborná překladatelka a redaktorka tehdejšího nakladatelství Odeon Lída Dušková, která, když byla lektorkou pro ruštináře na jednom semináři pro mladé a začínající překladatele, mi řekla, že bych měl udělat něco zásadního a pořádného. Namítl jsem, že nemůžu číst, a tudíž nemůžu sledovat, co zajímavého vychází a jsem odkázán na to, kdo mi dá jaký překladatelský úkol. Tehdy mi texty originálů četla moje laskavá žena Daria, ale mě přirozeně ani nenapadlo ji žádat, aby mi četla všechno možné, abych takzvaně měl přehled. Přicházel jsem za ní jen s texty, jejichž překlad si už někdo objednal. Mimochodem, i dnes, kdy mi originály čte počítač, mi Daria stejně pořád v mnohém pomáhá.
Ale zpět k Lídě Duškové. Ta se tehdy na začátku osmdesátých let minulého století zamyslela a řekla, že mi nějaký překladatelský úkol vymyslí ona. A téhož dne odpoledne mi dala pokyn: „Uděláš nový překlad Oněgina.“
Já jsem tenkrát překládal už několik let, ale pořád jsem se pokládal za nováčka a bažanta. Myslel jsem si, že na velikána ruské literatury nesmím své nečisté pařáty vztáhnout, ale Lída mě přesvědčila, že bych to mohl dokázat. Horův překlad z třicátých let jsem víceméně znal, ale s převodem Olgy Maškové z let šedesátých jsem se musel seznámit. (Existují také dva překlady z devatenáctého století, ale ty by dnes už nikdo nepovažoval za aktuální.)
Když jsem si to porovnal, řekl jsem si, že Hora – při vší úctě k velkému básníkovi – někde příliš lyrizuje a poetizuje a také není vždy přesný, a Mašková zase příliš zdůrazňuje ironičnost a civilnost, kterou ovšem u Puškina také najdeme. Řekl jsem si, že když se budu snažit vyhovět oběma požadavkům, mohl bych přinést něco nového. Jak se mi to podařilo, to musí posoudit jiní.
A ještě jednu věc k tomu musím říct: Přeložil jsem tehdy kus první kapitoly na ukázku, ale v Odeonu se nakonec rozhodli, že k Puškinskému výročí v roce 1987 vydají znovu překlad paní Maškové, která po téměř dvaceti letech vynuceného mlčení zase mohla vycházet. Pokládal jsem to za rozhodnutí správné a spravedlivé a svůj započatý překlad jsem odložil do šuplíku. Dělal jsem pak různé jiné věci a k Oněginovi se vrátil až ve druhé polovině let devadesátých. Pak jsem pro hotový překlad těžce sháněl vydavatele, až mě na silvestra 1998 překvapil nabídkou skvělý překladatel z angličtiny Jirka Josek, který měl malé nakladatelství Romeo. A tak v následujícím roce, kdy se slavilo dvousté výročí Puškinova příchodu na tento svět, spatřil světlo světa i můj překlad.

Co předchází samotnému překladatelskému procesu?

Člověk se musí s textem alespoň zhruba seznámit. Já jsem ale z těch, kdo žádné mohutné přípravy nekonají a nedočkavě se pustí do práce co nejdřív

Držíte se v rámci své práce nějakého, řekněme, překladatelského desatera?

Desatero bych tomu neříkal, ale jsou určitá pravidla, která by se měla plnit. Především si podle mého má být člověk vědom, že není autorem, nýbrž má autorovi co nejlépe sloužit, snažit se najít co nejadekvátnější prostředky, aby vyjádřil to, co vyslovuje ve svém díle původce výchozího textu. Například: čeština má vlastně dvě tvarosloví, jedno spisovné a druhé nespisovné – „černý“ versus „černej“ a podobně. To jiný jazyk mít nemusí, ale já jako překladatel mám hledat signály, které mi naznačí, jestli ta či ona postava má mluvit spisovně nebo hovorově. A takovýchhle věcí je ještě řada, ale nemá asi cenu je uvádět všechny.

Co je z Vašeho pohledu důležité proto, aby se originál tzv. neztratil v překladu?

Právě to, že autora neopravujeme ani nevylepšujeme, nýbrž se mu snažíme oddaně sloužit. Já jsem například ctitel jednotného stylu, buď vznešeného nebo zcela přízemního, podle toho, jak nám to autor napsal. Když ale autor – nebo v tom případě, který chci uvést, autorka – hopsá z jedné polohy do druhé, musím srazit podpatky a hopsat zrovna tak.
Před pár lety jsem překládal knihu Jak udělat revoluci od soudobé ruské disidentky Naděždy Tolokonnikovové. Ten text se skládá z takových krátkých úvah nebo minipříběhů, které jsou poskládány v působivou mozaiku. Když autorka hovoří o tom, na jaké úvahy připadla při četbě Spinozy, je jistě na místě spisovný projev. O stránku dále však líčí scénu z trestanecké kolonie, kde nejenom spoluvězeňkyně, ale i ona sama se vyjadřuje obhrouble, někdy až vulgárně. No a tak jsem i já skákal z extrému do extrému.

Stalo se Vám někdy, že jste odmítnul pracovat na překladu konkrétního díla, případně autora?

U knih si na takový případ nevzpomínám. Samozřejmě nemusím s autorem ve všem souhlasit, ale uznávám jeho právo na svobodu projevu a snažím se co nejlépe přeložit i jeho – podle mě – scestné názory.
Před pár lety jsem ale odmítl v jedné televizi tlumočit rozhovor se šéfem motorkářské skupiny Noční vlci. Ta skupina pořádala vždy v květnu jízdy z Ruska po středoevropských zemích, aby připomněla veliké a slavné vítězství Sovětského svazu nad nacistickým Německem. Vůbec nezpochybňují statečnost sovětských vojáků ani hrozné a bolestné oběti, které musel tomu vítězství přinést lid jejich země, ale už léta mě rozčiluje, jak jsou odvaha vojáků a utrpení obyvatel zneužívány ke zcela soudobým propagandistickým cílům. Tlumočil jsem mnohokrát lidi, s nimiž jsem naprosto nesouhlasil, ale tady mi připadalo, že bych sloužil dryjáčnické propagandě.

Překládáte z angličtiny i ruštiny. Z angličtiny převážně faktografickou literaturu, z ruštiny uměleckou poezii a prózu. Proč jste se rozhodl jít těmito, obsahově výrazně odlišnými, cestami?

Ale ne, překládám z angličtiny i beletrii, jenom to nejsou tituly tak vyhlášené, aby si toho veřejnost nějak blíže všimla. Souvisí to zase s tím, že si obvykle nevybírám sám – už jsem vyložil proč – a dělám, co mi kdo nabídne. Žádná z těch anglických a amerických knih se nestala hitem, ale leckterá byla opravdu dobrá.
A historické, politologické a vůbec faktografické práce se mi mnohem častěji nabízejí z té anglojazyčné strany. Dělám je rád, poněvadž čím jsem starší, tím více jsou mi milé příběhy, které si nevymyslela něčí bujná fantazie, ale opravdu se staly. Při té práci se dovídám mnohé, co jsem předtím nevěděl, a dovídat se je krásné.

Považujete překladatelskou práci za uměleckou činnost nebo se, z Vašeho pohledu, jedná spíše o dobře odvedené řemeslo?

To záleží na originálu. Když je to suchý faktografický text, musí zapracovat poctivě odpracované řemeslo. Když je ovšem originál věc básnivá a neobvykle nápaditá, musí i překladatel vynaložit hodně vynalézavosti a pak se snad jeho práce poněkud blíží uměleckému výkonu. Obecně vzato musí ta práce ve větší či menší míře nést příznaky obojího, ovšem pouze v takové míře, jakou vyžaduje originální text. Prostě, jak už jsem říkal, nejsem tu od toho, abych si vymýšlel něco svého, nýbrž abych sloužil autorovi. Jestliže toužím po vlastním uměleckém rozletu, musím zplodit něco vlastního.

V jednom z předchozích rozhovorů jste zmínil, že Češi jsou jiní než Rusové. V čem Vy osobně vidíte tu odlišnost a jakým způsobem se Vám, jakožto překladateli ruských klasiků, daří na tuto jinakost naladit?

Ano, Češi jsou například skeptičtější, řekl bych až škarohlídštější než Rusové, a existují i jiné rozdíly. Jenomže při překladu nepřekládám charakteristické rysy celého národa, nýbrž individuální myšlenky a nápady autora, které se od myšlenek a nápadů jeho jiných soukmenovců můžou obrovsky lišit. Takže i když do jisté míry věřím na povahové rozdíly mezi národy, pro překlad děl jednotlivých konkrétních prozaiků nebo básníků to myslím není nijak relevantní.

Jste nejen překladatelem, ale společně s Věrou Slunéčkovou i interpretem děl ruských zpívajících básníků – Alexandra Galiče, Vladimíra Vysockého a Bulata Okudžavy.
Jak v současné době vnímáte ze strany českého publika zájem o interpretaci děl těchto ruských bardů?

Především už nevystupuji s Věruškou Slunéčkovou. Ta se před několika roky vdala do Kardašovy Řečice a do Prahy by na večerní pořady těžko dojížděla. Teď se mnou zpívá kamarádka a kolegyně Alena Hanusová, která s námi ostatně v některých pořadech účinkovala i dříve.
Teď se téměř dva roky skoro žádné pořady nekonaly, tak teprve uvidíme, co pro přijatelnost ruské tvorby vykonal pan prezident Putin. Naši posluchači jsou ovšem ve své většině lidé přemýšliví a oduševnělí. Když jsem o vztahu ke kultuře jiných národů přemýšlel v osmdesátých letech, kdy jsem vámi jmenované autory začal překládat a ty překlady interpretovat, dospěl jsem k závěru, že by bylo nesprávné kvůli Hitlerovi zapomenout na Goetha a Beethovena, ovšem také by byla chyba kvůli těm dvěma zapomenout na Hitlera. ‚Stejně tak kvůli Brežněvovi nemáme zapomenout na Čechova a Čajkovského, avšak rovněž nesmíme kvůli těm dvěma zapomenout na Brežněva. Lidem o hodně mladším než já připomenu, že v osmdesátých letech pro nás byl Leonid Brežněv vrcholným představitelem sovětského imperialismu. V moderní době máme jistě možnost si dosadit na jeho místo jméno dnešního obyvatele Kremlu, ale smysl úvahy se tím myslím nemění.
Musím ještě poznamenat, že texty sovětských písničkářů pro mě byly báječným odrazovým můstkem do světa literárního překladu, protože v tomhle případě mi byl materiál bezprostředně přístupný ve zvukové formě a já nemusel otravovat svou milou Dariu ani nikoho jiného, nýbrž jsem se mohl pohroužit do jejich proudu sám.

Moje závěrečná otázka směřuje k Vašemu pohledu na budoucnost výuky ruštiny v rámci českého vzdělávacího systému.
Jak Vy, jako znalec Ruska a člověk, který má celý život spojený s ruským jazykem, vidíte jeho budoucnost v rámci České republiky?

Asi o ruský jazyk nebude v nejbližších letech příliš velký zájem. V mém dětství – narodil jsem se několik roků po druhé světové válce – panovala téměř všeobecná nechuť k němčině a všemu německému. Za dobu mého života jsme se z toho do značné míry vyléčili. Ostatně hromadná neznalost ruštiny bude otevírat možnosti pro příslušníky mého povolání. Nikdo nebude umět rusky, ale někteří přece jen budou potřebovat – až se ovšem poměry uklidní (kdypak to bude!) – s nějakými ruskojazyčnými osobami komunikovat. Bude to tedy příležitost pro budoucí překladatele a tlumočníky.
Hlavně doufám, že už nikdy nenastane situace, ve které byly všechny děti povinny se učit rusky. Dnes se všichni musí učit anglicky, jenže to je způsobeno objektivní nutností, ne ideologickým rozhodnutím vysoce postaveného pomatence.
Mnohokrát jsem přemýšlel, kolik sil, myšlenek, energie a docela prostě peněz bylo v oněch desítkách let promrháno na sepisování a výrobu obrovského množství učebnic a na odbornou přípravu hord učitelů, aby z toho nakonec skoro nic nebylo, protože naprostá většina našich obyvatel neumí rusky. A to absolvovali šest nebo sedm let na základní škole, další tři nebo čtyři na střední a ti, kdo šli na vysokou, ještě nějaký ten rok nádavkem. Mluvím samozřejmě o dříve narozených, nové generace už to nezažily. Stejně ale máme pořád dost a dost obyvatel, kteří by teoreticky vzato měli umět rusky, ale neumějí. Je to tak zejména proto, že většina jich už pak ruštinu neužívala. Vždyť svobodné a neorganizované cestování do Sovětského svazu prakticky neexistovalo.
A tak doufám, že k takovému bohapustému plýtvání silami a prostředky už v budoucnu nedojde. Nedělám si ovšem iluze, že by dnes k mrhání nedocházelo, my lidé umíme rozhazovat miliony na leccos. Ale tohle bylo opravdu do nebe volající.

Děkuji Vám za velmi přínosný a inspirativní rozhovor.